Dnešek pro mě nezačal nijak valně. Ale začněme pěkně od začátku. Víkend jsem perfektně propařil u slovenských bratí. A když říkám perfektně, tak opravdu více než luxusní kalba se vším všudy, dokonce i se slušnou kocovinkou. Celý problém byl ale v tom, že jsem dohromady za ty tři dny naspal jednociferné množství hodin. Takže pondělní návrat do reality byl opravdu krutý a cesta domů byla v opojení spánku, který ale nebyl moc kvalitní. A tak došlo na to k čemu se to blížilo a to brzké zalezení do postele a to byl můj kámen úrazu.
Do postele jsem upadl v půl sedmé večer a to tak zničený, že jsem rád že jsem tam vůbec trefil. Spánek nebyl zrovna moc uspokojivý. V půl osmé zvonil první mobil a přesně v deset druhý. Nezvedal jsem, ale dostatečně mě to dokázalo probudit a usínání bylo dost těžké. Poslední co mě vyrušilo bylo hodně silná buřina kolem půlnoci. A tak jsem skončil s hlavou zahrabanou pod polštář. Poslední a katastrofální příhoda se mi přihodila ve čtyři hodiny ráno, kdy jsem se samovolně probudil, očička dokořán a spánek už ne a ne přivodit. Hodinu jsem to snášel s utpením.
Než se válet, bylo výhodnější vstát a jít něco dělat, sice bylo v plánu vstávat v osm a mířit směr pracovní činnost, ale tak co naplat. Puštění kompa už byla celkem rutina, start Apache a MySQL též a hurá do programování, které jsem měl mít hotové již před cca týdnem. Ne, že by mi ta práce šla nějak rapidně od ruky, ale lepší než nic a udělal jsem toho celkem dost. V osm lehké proběhnutí koupelnou, snidanička a tradá za pracovními povinnostmi do velkoměsta. Oprava otevírání branky pomocí telefonní ústředny šla nad očekávání hladce, minischůzička ohledně opravy firemního webu a procházka na schválení vizitek do tisku též. Dnes mě již nic těžkého nečekalo. Omyl.
Teď měla následovat procházka do vysočanského parku za kámošema cvičících na dřevárnu. Místo očekávaného čumenda jsem byl zatažen do dění, dostal rukavice a hurá do bojů. Schytal jsem nejednu ránu a moc jich nedávala. O to více jsem se snažil pochopit protivníkovu taktiku a když už ne rány rozdávat, tak se jim aspoň bránit. Trošku se začalo dařit, ale nic valného to nebylo. Pak jsem posloužil jako fackovací panák při ukázce jednoho celkem zajímavého chvatu. No suma sumárum, odchod byl rozšířen o celkem zajímavou bouly na čele způsobenou rukojetí meče, strženým puchýřem na pravé ruce od rukavice, omlácenými prsty od nepřátelských zbraní a v neposlední řadě silnou únavou. Návštěva hospody nebyla v opojení piva, ale třech rychle za sebou vypitých coca-col, první dvě na žízeň a poslední na chuť.
Teď již sedím ve vlaku domů, přepočítávám si počet celých kostiček v tělě, protože počet zlomených je vyšší než dokolika umím počítat a těším se na postel a doufám, že dnes mě již čeká ničím nerušený spánek. Přemýšlím nad tím zda se zvládnu dát dokopy do příští akce. No mám na to týden. Takže kostičky, srůstejte. Protože se tam už těším.
*Dodatek po průchodu sprchou: Mám navíc obrovskou modřinu na levém rameni a čéška na pravé noze také nepatří k nejhezčeji zabarveným.*