Los retardos

Dneska jsem opět po dvou týdnech navštívil hodinu tělesné výchovy. Opět pozdní příchod kvůli zácpě na Karláku. Klasika. Bylo ale hodně poznat, že jsem na budu už dva týdny nebyl.

Končetiny zdeformované sezením u PC se nehýbou tak jak by měly, tudíž rány soupeřů mi jdou nebezpečně blízko k tělu. Jedno se ale tomuto tělocviku nedá upřít (krom toho že v některých chvílích člověk neví kde má ruce, popř kolik noh ma zamotaných do sebe a jestli je ještě vůbec má) – kompletně člověka odreaguje. Je pravda, že po devadesáti minutách neustálého zápasení je triko (a nejen to) kompletně promočené, ale krev je příjemně rozprouzená. Po tréninku rychle do sprchy, hodit na sebe suché věci a zpátky do reality (konkrétně do Dejvic do laboratoře 0419). Kámoš, který se mnou trénuje ale pokaždé zapomene v šatně klíček (ten dostáváme naproti nějakému dokladu – nejčastěji řidičák nebo ISIC). Já mu to ale vždy připomenu, takže je v klidu.
Po dnešním tréninku jsme byli ale poněkud zničení, takže jsme se pakovali ze šatny hodně rychle. Takže si to tak kráčíme po chodbě a já najednou zjišťuju, že mi chybí něco super. Boty. Následuje výkřik: “Já jsem zapomněl boty.” Téměř součastně zazní vedle mě: “Já jsem zapomněl klíček.” Vypadalo to opravdu kouzelně. Trenérka, která stála na chodbě před námi se neudržela a začala se opravdu nahlas smát. Po chvíli ji došlo, že to asi není hezké a omluvně pronesla: “Pardon…” To už jsme ale byli zdrojem zábavy a poučení pro zbytek lidí z tréninku. Když jsme se podruhé vraceli s šatny, tentokráte už s plnou polní, kámoš se na mě podíval a řekl: “Příště si to navzájem připomenem, ať zase neděláme duo los retardos…” Jenom jsem mu to odkýval…