To, že bude u mě neděle ve znamení práce jsem věděl již týden, ale že to bude taková síla jsem ani ve snu netušil. A navíc, že si na mě technika zasedne, to by mě ani ve snu nenapadlo. Bohužel, se to stalo skutečností a já sem teď rád, že žiju a že to teď tu hrůzu můžu aspoň částečně popsat.
Včera jsem dodělal poslední úpravy na routeru a wifi hotspotu pro našeho klienta, a protože jako většina zaměstnavatelů nechce narušovat chod společnosti v pracovní době, rozhodl se, že celá akce bude provedena v neděli. Když tak nad tím přemýšlím, tak jsem si měl vyjednat víkendový příplatek… no, tak snad příště. Akce byla plánována na 12:00, ode mě z domova musím o hoďku a půl dříve. Takže 10:30 jsem již stepoval na zastávce. Myšlenky nad tím, jak to tam bude probíhat rozehnal zvonící telefon… eh, prý jestli se to může o hodinku posunout. Dobrá tedy, ještěže jsem do toho busíku nestihl nastoupit. Došourám se zpět domů, kde jsem hned cílem posměšků, že IT nezvládá nic na první pokus. Grrrr. Sedám ke kompu, kde se do mě hned pustí kolega, že prý jsem závislák, že i na tu půl hodinu zevlení doma musím znovuzapnout kompa. OK, sem si vědom své závislosti a nemíním s ní nic dělat, prostě se s tím smiřte. Nudnou cestu na zastávku zpět rozveselil telefonát, že v kancelářích kde naše firma sídlí houká od páté hodiny ranní alarm. Po chvili se podařilo problém „odstranit“. Hlavou mi vrtala myšlenka jak může spustit alarm, který ještě není nakonfigurován. Ale technika je nevyzpytatelná a žije si přece svým vlastním životem a obvzláště ta, které raději ani nechcete rozumět. V překladu, vyřešeno, vypouštím z hlavy, jako hromadu jiných věcí co musím ještě pořešit.
Cesta ke klientovi celkem pohoda, minimálně do doby než jsem se objevil na Karlově náměstí, kde byla úžasná cedule hlásající něco ve stylu uzavření Nuslí díky předělávce tramvajových kolejí. Začal mi pocukávat pravý koutek. Vědět to dříve jedu přes Ípák. Pěšky sem to tedy dal za cca 17 minut a před dveřmi firmy jsem stál na vteřinu přesně. Přehození routeru a rozběhání hotspotu byla záležitost na pár minut a pak dvě hodiny tlachání o okolním životě, samozřejmě, že si je vyfakturuju. Sprint domů mě oddálil další telefonát o alarmu. Máte klíče, ste někde poblíž, přijeďte, pořešte. Patnáct minut a stojím před firmou, paní co jde kolem mě seřve, že na mě zavolá policii, že je tam rušíme. Nechápu, nic nehouká. Vcházím na dvorek a obcházím budovu ke vchodu. Alarm začne svojí písničku, přičemž z okolních zahrad slyším sténání: „Už nééééé, Bože za co nás trestáš“. Telefonát na tech support bezpečnostní agentůry mi řekne, že mám zadat univerzální kód 1234, klepou se mi ruce, jako kdybych stříhal červený nebo modrý drát na bombě. Přestalo to. Hurááá. Jen zběžně zjistím odkud že je alarm. Úsměv na rtech je ten tam. POZAR KANCEL 3. To první slovo mě přeběhlo po zádech jako hodně horké slovo. Odhazuji všechny věci co mám a s výrazem naprostého zoufalství probíhám kanceláře a rychle si vzpomínám co všechno mě učili na hasičském minikurzu.
Všechno v pořádku, nikde ani známka po požáru, ani po začínajícím, probíhajícím a už vubec ne po skončeném, čili absolutní katastrofě. Dalším telefonátem jsem zjistil pro mě celkem neuvěřitelné věci a to: 1) i nenakonfigurovaný alarm může houkat, 2) a to jen na požárních čidlech, 3) nikdy ne na čidlech pohybu, 4) i čidlo požáru se může porouchat. Tak problém vyřešen. Sice pro mě s hromadou informací, které mě děsi, ale budiž. Následující mezitelefonát od klienta s routerem, mě dostal do kolen a donutil na chvíli zaparkovat do kanceláře ke kompu s netem. Smazal si routovací pravidlo na NAT, prostě nikdy neučte lidi obsluhovat něco co má více jak jeden čudlík s nápisem ON/OFF. Nikdo nejsme dokonalý. Pořešeno, balím věci. Ale technika se rozhodla, že úder vrátí. A to přímo zákeřně. Začalo pípat co mohlo a nakonec to skončilo dalším alarmem. Tento alarm byl ale umocněn tím, že jsem byl přímo uvnitř budovy a za mnou je centralní skříň od celého systému a interní požární hlásič dělá takový pískavý zvuk, že mi málem explodovala hlava. Tak ne málem, ale explodoval. Tu ukrutnou bolest v uších si snad nikdo nedokáže představit a nepřeju, aby ji kdokoliv zažil.
Kód 1234 klofu na té klávesnici už celkem rutinně. Po další telefonátu a chvilce ťukání do klávesnice podle hlasu ve sluchátku sem prý „bajpásnul“ rozbité čidlo a teď to již zlobit jisto jistě nebude. Při zamykání dveří všechno divně poblikávalo a popípávalo. Ignorace. Odcházel jsem tam odsud s lehkým tikem v levém oku a pocitem neúspěšného zloděje a vyvrhele společnosti, respektive všichni čumilové na ulici na mě tak čumeli. Kdybych věděl kde je nejbližší vlez do kanalizace, tak jsem raději volil ústup tudy.
Pocit, že teď se mi už nic stát nemůže se rozplynul jako pára nad hrncem, když někde na půle cesty domů vlakem začalo cosi pípat, skučet a hrčet a to přímo ve vagónu kde jsem seděl. Všichni spolucestující seděli s klidnou tváři a dělali jakoby nic, jen já s výrazem panické hrůzy přemýšlel kudy kam uteču a kde se schovám. Po minutě ustalo, ale mě to stálo tak deset let života.
Teď sedím za kompem, ke klávesnici se chovám trošku ostražite, pocukávam nastřídačku levým okem a pravým koutkem a z jakéhokoliv synteticky vyrobeného zvuku mám panickou hrůzu a smrt v očích. Snad mi to tlačítko „uložit“ nic neudělá… Pokud ano, tak tímto se s Vámi loučím a těším se na shledání v dalším životě.