Další veselý let se odehrál při návratu z chundru.
Po klidné cestě jsme pomalu šli na přistání. Pilot zahlásil “Arrival position” a stewardky ještě neměly uklizené odpadky od chuťovek ani umělohmotné kelímky od pitiva.
Jako vždy jsem si objednal čistou vodu a rajčatový džus – vodu mám hned v sobě, po dvou hodinách na letišti jsem vyprahlý jak arabův koberec. Přecijen si nebudu kupovat na letišti 0,33l vody za 60+ korun. Navíc pokud je to stewardka (a ne muž, jako v dnešním případě) a pěkně se usměju, dostanu hned refil. Džus už pak jen vychutnávám.
Vedoucí kabiny tedy pozdržela pilota o 5 minut aby děvčata a mírně rozladěný steward, kterému jedna cestující nedovolila podržet malé mimčo, prestože to podle svých slov umí a tedy musel zavolat zástupkyni něžnějšího pohlaví, měli více času na úklid. Toto jsme s kamarádkou usoudili jako root cause toho, co se stalo a pokud někdo dostane zdrba, tak je to pravděpodobně někdo z nich.
Tzn. přistávát jsme začali o 3-4 minuty později, což mělo za následek rozhození letového plánu a před námi už někdo byl. Během přistávání jsme klasicky začali přibržďovat a házet tzv. nose dive – letadlo se prostě stočí čumákem k zemi a jakoby padá. V té chvíli pilot opět nahodil motory naplno.
Těď to začalo znít neobvykle, takže jsem začal uvažovat, co se děje. Říkal jsem si, že pilot neodhadl rychlost a přistál by o pár desítek metrů dříve a tak to chtěl prostě poposunout. Zvlášt vzhledem k tomu, že se poté vrátil zpět k “nose divu”.
O pár vteřin později jsou ale motory opět nahozeny a tentokrát jsme se rozletěli plnou parou vzhůru. Určitě bych nekecal, kdybych řekl, že proti zemi 500 metrů pod námi jsme mohli mít úhel tak cca 50°. Kamarádka se slovy “tohle je ještě normální?” snažila uklidnit, ale bohužel jsem ji krátkým “ne” nepomohl a naprosto nestrategicky jsem si stížil její opětovné uklidnění.
Vedoucí kabiny se pravděpodobně snažila uklidnit všechny cestující, ale věta “Kapitán byl nucen přistávání přerušit, více informací vám podáme po manévru” působila na všechny přesně opačným způsobem. Všichni seděli v tichosti jako opaření.
Musím se pochválit, mě stále ještě nezachvátila nervozita – jednak pravděpodobně proto, že jsem na to neměl přes uklidňování kamarádky čas a jednak proč se znepokojovat, když jsme pořád schopni letět vzhůru? :)
V určité letové hladině jsme začali zatáčet a kapitán k nám promluvil: “Museli jsme přistání přerušit, protože na dráze bylo jiné letadlo.” Bylo slyšet, jak všem na palubě spadl šutrák ze srdce. Tak jsme si dali vyhlídkový let okolo Kodaně a přestože jsem si chvíli předtím říkal, že jsem rád, že nesedím u okýnka, teď jsem toho litoval. Ono sedět v uličce je pro lidi, kteří jsou z pohledu z výšky nervozní (nebo trpí fobií), mnohem příjemnější. Možná, že bych to začátečníkům s létáním dokonce doporučil.
Druhé přistání bylo opět trošku škobrtavé, protože fičelo, ale dosednutí bylo hladké. Celkově mám z letu pohodový pocit. Pilot věděl co dělá a já jsem aspoň něco tušil. Ale když se zpětně ohlédnu a řeknu si, že jsme se málem srazili s jiným letadlem a kdyby to byl dokonce jeden z mých prvních letů, asi bych musel na záchodky pro hnědé bezpečnostní trenky. A kdyby mě ze sedadla letušky nepustili, převlékl bych se přímo tam :)
PS: Aby byla ještě větší sranda, zapomněl jsem svůj batoh se všemi důležitými doklady a zařízeními ve vlaku. Ale o tom zase jindy :)