blog.jak.cyp.cz

Seděli jsme ve stojícím motorovém vláčku novějšího vydání. Jeden opřený o opěrku rukou na jedné straně, na druhé straně jeden natažený, jak jen to šlo, druhý schoulený s hlavou v rukou. Po celém vagónu rozvěšené naše promočené oblečení a pláštěnky a ze spacáku nad mou hlavou kape voda. Jak jsme se sem dostali?

Přesně si vybavuju, jak sestupujeme. Prší tak, že kdyby byla nějaká diskuze, tak zanikne v tom hluku kapek dopadajících do kaluží, na listí okolních stromů i na asfalt. Jdeme ale rychlým krokem za sebou v tichu, protože na vykecávání už nemáme energii. Všichni už chceme být v suchu. Já asi nejvíce. Říkal jsem si, že kolegové to vychytali – jeden se starší, původně nepromokavou bundou a pláštěnkou na batoh, druhý pláštěnku takovou, že se mu pod ní vešel aji nepříliš upravený batoh ověšený nafukovací karimatkou a nepříliš složeným spacákem bez obalu. Jediné čeho se oba mohli obávat byly promočené boty. Což naopak bylo to nejmenší pro mě. Já se potácel v mikině s na batohu pověšeným spacákem, který byl stejně promočený, jako já.

Při sestupu potkáváme úplně jiná individua, než při výstupu. Je rozdíl, když se na večer vracejí rodinky s dětmi a skupinky jdoucí z vrcholu domů nebo v 6 ráno blázny, kteří v lehkém dešti vystupují nahoru. Jeden takový nás zastavil a začal vášnivě debatovat o beskydské desítce. Byl strašně ukecaný, takže jsem ty naše 2 rychle přesvědčil ať už jdeme. Po chvíli to na jednoho z nich dolehlo a musel si chlapsky odplivnout.

Po tom, co se dělo v noci se popravdě divím, že jsme se zvládli probrat ještě několik desítek minut před samotným východem slunce. A to ten spánek ve squatu byl pohodlnější než by jeden řekl. A navíc nás po ránu vzbudil hlouček turistů, který se postavil prakticky přímo před díru dovnitř a začal, jak se na správný hlouček sluší, hlučet. Když jsme se vypotáceli ven, museli jsme ještě vzbudit posledního, který se již večer nezvládl přesunout. Ten už byl ale vzbuzen turisty, kteří hlasili: “Sledujte, ten borec ma prestižky a lopatu. Dem pryč!” Když se rozednělo, pozorovali jsme mlhu, která se plazila údolími pod námi. Opravdu zajimavý pohled. Ze samotného východu slunce jsme neměli kompletní požitek a to hlavně kvůli přetrvávajícího počasí. Ale než se oskar schoval za mračna, pár minut jsme jej viděli. Opravdu vyšel.

Vešli jsme do stavení u kterého byl původně nápis zavřeno s myšlenkou, že nabídneme jednu ze tří láhví vína, co jsme táhli dovrchu, majitelům a zakalíme s nimi. Překvapilo nás, že to nebyli majitelé, ale hosté regulérně otevřeného lokálu. Ale víno samozřejmě chtěli. Posadili jsme se k jedněm z nich, dali jsme po decáku slivovice a lysohorského likéru a během několika chvil se všichni okolní hosté sešli u našeho stolu. Správný rozjezd nezapomenutelné akce. Při pohledu ven nás číšnice dostala ven jen díky tomu, že nám nechala na noc otevřený sklep, kde bychom v případě hurikánu mohli přespat. Nakonec jsme se utábořili na lavičče a do dvou hodin jsme některé ožrali takovým způsobem, že nemohli ani chodit. Nakonec nám kolega odpadl ve vchodu do vysílače.

Stihli jsme to! Sedíme si na lavičče na západní straně a spolu s cizinci koukáme na tu nádheru. Od západu je naprosto vymetená obloha. Když už slunce zapadlo, začali jsme se poohlížet po místě, kde přespat. Sice by se dalo přenocovat v hotýlku, ale to by asi nemělo ten správný náboj. Proto jsme vyhlídli 2 místa – u horské služby je přístřešek, tak nezmokneme. A kousek od toho je staveniště – sice bez střechy, ale jsou tam 2 patra a podlaha druhého je již hotová. A palety – paráda, takže až to promokne, tak nás to nevyplaví a navíc nám nebude zima od země. Místo nalezeno a tak zasedáváme na lavičku a pomalu popíjíme. Když začne foukat vítr a být zima, koukáme kolem sebe. Kousek od nás se svítí!

V posledních několika desítkách metrech na vrchol jsem se začal ptát všech sestupujících, jak je to daleko a jejich odpovědi mě motivovaly ke stále rychlejšímu výstupu. Své dva kolegy – organizátora a stejně neplánovaného účastníka, jako jsem byl já, jsem nechal daleko za sebou a spěchal jsem. Přecijen západ už se pomalu blížil. Slunce nám krásně svítilo do zad a svými paprsky nás tlačilo, abychom to stihli.

Když jsem poprvé viděl pozvánku na tuto akci, naprosto jsem se nadchnul. Tohle znělo až moc dobře na to, aby to byla pravda. Hned jsem skočil bookovat letenku a chtěl jsem všechny překvapit svou přítomností. Nakonec dobře, že jsem to neudělal a informoval o svém plánu dříve, jinak by se žádná akce nekonala.

Tento text je experimentálním kouskem. Co říkate, funguje to? :)
A ještě nějaké fotky: http://cyp.cz/4sy