Tento příspěvek začínám psát mezi 23:44 a 23:45 – takže ho směle můžu začít slovem “DNES”. Fakt, že jsem právě vylezl z vany a půjdu si dát něco xnědku, než tohle dopíšu, snad nikoho ani nezajímá, ale stejně, pro upřesnění….je to tak :) (moc jsem chtěl začít slovem DNES, což by se mi nepovedlo, kdybych si nejdřív dal večeři, a pak začal psát, protože tu bych za 15 minut nestihl, víte?). Jo a taky se omlouvám všem, co čekali, že tu sáhodlouze budu debatit nad svojí osobou nebo nad účelem blogu. Nekoná se :P
DNES ráno zhruba napotřetí rozlepím oči cca v 9:30, zpocený zlým snem o ještě horších revizorech. Fuj. Moji ranní apatii však narušuje jakýsi pravidelný zvuk těsně za oknem. Prší! No to snad ne. Jako první věc, kterou dělám každý den, když jsem teď doma, zapínám počítač a poté okamžitě posílám spolužákovi Adamovi smsku o tom, jak jeho spory s Bohem ničí počasí dnešního dne (dělají si navzájem naschvály a Adam jde na Majáles taky). Obratem se mi dostává odpovědi: “Klid kolego, jeste bude svitit slunicko.citim to v kostech”. Vzbudí to na mé tváři jen mírný úsměv a celé dopoledne po očku sleduju oblohu. Nic moc jiného taky na práci nemám. Do učení se mi na tu chvilku nechce a tak si dám jen svou porci Min, Spidera a Diabla 2 (btw. našel jsem Blade Of Ali Baba a Earthshaker, zkoukněte si ;) ). Kolem půl dvanácté jdu za rodičkou, která má v současnosti nemocenskou, že bych teda jako rád pojedl. A že nemám tolik času, kolik podle jejího chování vypadá, že mám, protože mi jede tramvajka 13:30. Během příštích 15 minut se ocitám v obchodě, kde kupuju filé na oběd. Aspoň, že polívka je z víkendu a stačí ji jen ohřát. Ještě před tím, než jdu pomoct s bramborovým salátem, si píšu s pár lidma na icq – nezávazně. Po obědě mám problémy s lokomocí a říkám si, že bych teda mohl na majálesu vydržet aspoň chvíli nežrat. Asi minutu před odchodem si opisuju z netu program majálesu a jíízdní řád na cestu zpátky domů a vyrážím. Ještě jednou vletím do toho samého obchodu, pozdravím tu samou paní a kupuju jízdenky. Cestou na zastavku se potkám s Adamem a tramvajkou jedeme pospolu – ještě se mi stihne svěřit, že měl ráno teplotu 38,5, ale teď už mu to snad kleslo. Na Vysokých pecích přistupují revizoři. Vzpomínám na svůj sen. Vystupujeme na Elektře a pomalu jdeme na Výstaviště, kde máme sraz se třetím do party (Vojtou). Přijíždí o jednu devítku později, než čekáme, ale lepší pozdě než nikdy. Stejne stíhame a budeme tam dlouho. Cestou probíráme naše vysokoškolské studium a předchozí festivaly.
U hradu nám ochotné slečny vymění vstupenky za růžovoučké pásky na ruku – jsme pasováni na účastníky letošních Beánií. V areálu dosahujeme 66% úspěšnosti. Po nalezení prvního stage a stanu naše úspěchy končí, neboť druhý stage je dovedně ukryt. Nakonec jdeme po zvuku a směrem, kudy jsme ještě nešli a kudy jde víc lidi než jinudy, čímž objevujeme vesničku Toi-Toiek a… druhý stage. Hurá. Na rozdíl od toho prvního, kde se zatím staví, na tom druhém už vystupuje 100°C. Vracíme se ale zpátky, protože chceme být u toho, jak to na prvním stagei rozbalí Sto Zvířat. Chvíli sedíme na patníku, trávník za námi se plni lidmi, Zvířatka ladí a synchronizují zvukový výstup. Vojta se potkává s pár znamýma a když konečně začne koncert (s cca 45 minutovým zpožděním, které pak nabourává naše plány), nechá nás s Adamem sedět na pomezí trávy a chodníku a jde skákat do první řady. Nejdřív tedy poslouchám jen z povzdálí, ale když se začínají objevovat známé songy, zvedám se taky a jdu si poskočit blíž k pódiu. V pauzách mezi písněmi zjišťuju, jak mi začínají trpět ušní bubínky. Zatím slabý odvar, to ale netuším. Nálada je výborná, písničky taky. Po skončení Zvířecího vystoupení jdeme na pivo (Vojta už má třetí či kolikáté :) ) a volně zkoumáme stage #2. Zrovna tam hraje plzeňský Tleskač (tenhle stage má pro změnu prozatím zpoždění cca 1 hodinu) a jejich frontman se uvede několika narážkami na kvalitu našeho rodného města i posluchačů. Hudba ale není špatná a tak nikomu příliš nevadí jeho hecování, dokonce z hlediště dostává i pár odpovědí. Usrkáváme pivo a v rámci možností se hýbeme do rytmu. Kapelu sborově hodnotíme kladně.
Máme čas, než naladí Vypsaná Fixa a tak se jdeme opet projít po areálu. Navštívíme stan, kde si to zrovna dávají slovenské Piešťany (Kontrafakt) a kotvíme u fotbálku firmy Emco. Adam s Vojtou hrajou proti reprezentantům Emca o müsku na müsli a dávají jim jednoznačně bídu 10:2. Miska je jejich a Vojta ji nabídne Adamovi, který přijme, což způsobi zábavné chvile, když si pak na ni Vojta později večer začne dělat nároky. U fotbálku vytuhneme delší dobu, já pak s jedním neznámým spoluhráčem dotáhneme zápas proti Adamovi s Vojtou až na 9:9, ale bohužel závěrečný gól patří těm dvěma haluzákům ;) Vypsanou Fixu odepisujeme a jdeme rovnou na první stage koukat na Skyline. Mazec. Lepší než dobré. Bohužel se nam kryje jejich vystoupení s Mňágou, takže po asi 40 minutách odcházíme na druhý stage. Tam už ale Mňága hraje, z čehož zjišťujeme, že nějakým záhadným způsobem se začíná původní zpoždění obou stageů snižovat. Bohužel pro nás to nikdo neoznámil veřejně. Koncert Mňágy je taky výborný, frontman pobaví dav, když ohlásí ” novou písničku, která bude asi na novém albu…prostě něco úplně odjinud” a začne hrát “Hodinový hotel”. Ten a následující “Spaste svoje duše” a “Nejlíp jim bylo” skáču a zpívám se všemi podobně smýšlejícími. Po Mňáze má následovat Sunshine, favorit Adama a Vojty, kterého mám taky relativně chuť si poslechnout, ale místo toho začne hrát Mig 21. Tipujeme, ze asi došlo k prohození časů startu obou kapel a Sunshine vystoupí místo Migu až o půl na půlnoc. Zůstáváme již v sedě na koncert Migu, který končí netradičním přídavkem státní hymny (jako odškodnění za to, že jsme ji neslyšeli ve čtvrtfinále MS v hokeji s Ruskem). Pak jdeme na jídlo. Vystojím si frontu na úžasně mastný, velký a ne úplně chutný bramborák, který do sebe soustavně rvu dalších nejmíň 10 minut. To už se vracíme zpátky na Wohnouty. Hlídám si bramborák (který je natolik mastný, že by spravil mizerný fotbálek od Emca na celý rok), aby nebyl urputnými tanečniky použit jako ozdoba bundy Adama, který stojí přede mnou.
Koncert Wohnoutů ma pro mě pouze 3 chybky: neznám jejich písničky, mají problémy s technikou a nejde jim moc rozumět přes řvoucí kytary a ostré bicí. Ale lidi znalí textu se baví, vystoupení má úspěch. Po rozlučce se již za pokročilé tmy vracíme zpět k prvnímu stagei, kde dohrávají Tatabojs. Sedíme opět na pomezí trávníku a chodníku, a začínám uvažovat o návratu domů. Jsme tu už přece jen skoro 8 hodin, což by mi mohlo stačit. Neslyším, nemluvím a nemůžu chodit – dobrá vizitka. Zmiňuju se těm dvěma o tom, že to asi kolem 23 zabalím, ale nakonec se domlouváme na tom, ze půjdem už teď, protože Kryštof do 23 stejne nezačne a jim se tam taky moc zůstávat nechce (Sunshine už oba slyšeli na jiných koncertech). Cestou na tramvaj se ještě Vojta snaží vymluvit z Adama misku, ale ten je neoblomný. Cestujeme domů, nejprve dvojkou, posléze pěškobusem. Doma se pochlubím rodičovstvu mými nově nabytými handicapy, povyprávím ve zkratce, co a jak a jdu do vany.
A teď půjdu spát B-)