Navážu na předchozí příspěvek od kolegy, už jen protože je to pro mě celkem zajímavý rozjezd a hlavně protože mě v tuto chvíli nic lepšího nenapadá a samozřejmě ze své pýchy nechci být zahanben a když už nejsem ten první kdo napsal, tak i druhé místo je hezké. Obvzláště pokud se nechlubíte kolik bylo soutěžících celkem. A to já samozřejmě nehodlám.
Internetový deníček, alias blog, je opravdu záležitost pro internetové exhibicionisty. Bohužel nebo bohudík, to už ale není předmětem tohoto článku, jím jsem. Papírový deníček jsem jako takový nikdy neměl. Ani toho nelituji, jsem obrovský fantasta a většina mých zápisků je, byla a bude uložena v mé paměti, kde si je ve chvílích volna mohu přepisovat a upravovat dle mé libosti. A věřte, že moje libost je opravdu rozmanitá a rozhodně nevhodná pro zvěřejnění. Na zápisky toho co bylo vhodné na záznam do papírové podoby bohatě sloužila poslední stránka mého univerzálního sešitu do školy. Každý nový školní rok, jsem tuto stránku vytrhl, založil sešit nový a papír někam pečlivě schoval.
Zrovna včera jsem v rámci menší reorganizace nábytku v pokoji narazil na hodně, ale opravdu hodně dlouho neotevřený šuplík stolu. Nejsem natolik starý, aby ta doba byla tak dlouhá jak jste si teď představili, ale v rámci mých životních možností byla opravdu dlouhá. Krom hromady milostných dopisů, nad kterýma jsem strávil pár hodin příjemného i nepříjemného návratu do času života, který sporadicky nazývám dětství, jsem objevil i pěknou dávku nikdy nedokončených nápadů a myšlenek, které mě opravdu překvapili, jak už tehdá byly dovedené k nedokončené dokonalosti. Uznávám, že jsem se musel vychválit, protože pochybuji, že to uděláte za mě vy. No a poslední věc co jsem našel byly ony již zmíněné útržky posledních stran sešitů. Ještě dnes cestou do pracovních povinností jsem je dočítal a musím se smát nad tím jak jsem byl naivní. Detailní popis mých pocitů když mě podvedla má první životní láska. Filosofie nad smyslem života. Nad smyslem čehokoliv a hromada dalšího balastu, kterému nikdo nikdy neporozumí. Jen já. A i s tím si někdy nejsem moc jistý. Momentálně mám v plánu tyto útržky zprovodit ze světa a nadále se tomu smát.
Další pokus psát něco ze života skončil celkem fiaskem. Kolega předpověděl, že mi to dlouho nevydrží. Zarytě jsem tvrdil, že ne a dal jsem si za cíl napsat každý týden jeden článeček. No tušíte kam spěju. Ano správně. Dostal jsem se k uctihodnému číslu třech kousků se silně nepravidelným datem vydání. A tím byl de facto blog ukončen a nikdy více v něm asi již pokračovat nebudu.
Pokud sem vás dokázal neunudit k smrti a dočetli jste až sem máte vyhráno. Moje motivace na psaní zveřejnitelných keců je kolega a naše rivalita, která nezná koncí. Vím, že tu budou platit dvě pravidla. Když bude psát on, budu psát já a druhé když budu psát já, bude psát i on. Zajímavé je, že napsané to nezní tak pěkně jako jsem si vyumělkoval v hlavě. Nu což. Přeju hodně štěstí našemu multiblogu a věřím, že některý z našich kamarádů se rád přidá a bude nás tu aspoň trošku rozptylovat z našeho neustálého špičkování, kterého si tu zajisté užijete dosytosti.