Asi bude vhodné dodat, že se nejedná o mě, ale o mojí drahou matinku. Vyrazila i se sourozencem do chatek k vode. Kočka není doma, myší mají pré. Když jsem se tuto informaci dověděl, během peti minut jsem byl na IRC a navrhoval nějakou kalbu.
Vzhledem k LANce, která se konala pár dní zpátky byli všichni alkoholově a také herně vyčerpaní a nic se nekonalo. To znamená, že jsem si ani nemusel brát volno, ušetřil dny pro lepší zábavu, než úklid zvratků kdoví po kom.
Ze začátku jsem byl nadšen. Konečně, po dlouhé době budu mít doma na nějakou dobu klid. Nikdo mi nebude stát za zadkem, nikdo mi nebude říkat, kdy mám co udělat a sourozenec umí být taky pěkně ukecaný. Navíc s novými reproduktory si budu moci užít, vzhledem k tomu, mati nesnaší hlasitou a dunivou hudbu.
Během prvních pár dní se mi ani nechtělo vstávat do práce. Ale musel jsem. Stihl jsem také poklidit (a během toho samého týdne ještě znovu udělat bordel) vynést odpadky apod. Dokonce sem si i chodil nakupovat. Za jídlo za celých 14 dní jsem utratil celkem 480 korun. Nepočítám do toho obědy, neboť ty jsem platil stravenkami, vyfasovanými za svou práci.
Ještě první den, při návštěvě sprchy jsem objevil první problém. Nevím kdo byl tak silný, ale někomu se podařilo zlomit matku od sprchy. Takže jsem se asi 2 dny koupal jako za svých dětských let. Vzhledem k problémům i se samotnou sprchou jsem zakoupil i tu. Radost pohledět i používat. Jenom ten výlet pro ni v tom horku byl úmorný.
Ani to zalévání květin nebylo tak špatné. Mé skóre je po této akci jedna odumřelá, ale prý si nemám dělat starosti, nebyl jsem dostatečně poučen o její náročnosti, co se týče hydratace. Zbytek ty horka přežil.
Po týdnu ovšem přišlo hořké probuzení z idylky. Dochází spodní prádlo a ponožky, někdo by měl začít prát. Bohužel jsem nenašel manuál k pračce a tudíž sem nevěděl jak na to. Několik lidí jsem i zkoušel nalákat a potom je zneužít pro praní, ale bez valného úspěchu.
Kalba ovšem taky přišla – ovšem ne ve větším měřítku, ale ve dvou. Hladina různých tělu-zrovna-ne-prospěšných látek byla tak vysoká, že když jsme po vyčerpání všech zdrojů těchto látek pustili film, usl jsem již během úvodních titulků. To že byla jedna z největších bouřek za pár měsíců, o tom nemám ani páru. Ovšem když začlo pršet, zvládl jsem se zvednout z postele a zavřít okno a po ukončení této bouřky, která mimojiné dělala neplechu s elektřinou, zatímco já v nevědomosti měl zapnut svůj nový a drahý PC, jsem okno opět otevřel. To vše, před tím, než jsem se ráno probudil s obvyklými slovy – už nikdy nebudu chlastat.
Už se blížil konec matinčiny dovolené a proto přišel ten úděl. Zavolat a nenápadně zjistit, kdy se chystají ukázat doma. Nezvedala telefón. Čekal jsem tedy, že zavolá, až se dostane k telefonu. Zavolala. Druhý den, když jsem se vypravil do hospody a nasedl do autobusu, ozvala se známá melodie Simpsnových. “Ahoj, ještě bydlíme?”, zněla první slova. Následovala informace, že ještě ten den o pár hodin později budou doma. A sakra, nemohla zavolat dříve? Mohl jsem trochu poklidit ten mrdník. Co naplat. Hospodu jsem chtěl navštívit. Na druhou stranu, to že se vrátili o den dříve vyřešilo můj ponožkovo-pračkový problém.
Posledních pár dní bylo ve znamení doty. Vzhledem k nynějšímu vlastnictví dvou PC jsem pozval kolegu, že zkusíme zapařit po laně, kde budeme schopni diskutovat o našich tazích a včasně se informovat. Den na to už se ke mě nakvartýroval další kámoš, který si sebou donesl i svůj PC. Nakonec jsme přeci jen dosáhli vytyčeného cíle.
Ještě je přede mnou jeden týden samoty. Je ale krásné bydlet sám, když zrovna máte čistě spodní prádlo.