Je pravě půl jedenácté místního (finského času) a ja po několika finských pivkách zasedávám ve svém hotelovém pokoji se služebním notebookem na klíně a říkám si, že by to chtělo sepsat nějaký ten report, že jakže se tu vůbec mám.
V něděli – ano, nikoliv v pracovní den, ale ve svoji volnou něděli jsem vyrazil na letiště Mošnov, když mě čekal taxík plný kolegů z práce před mým barákem. No není to luxus? Byl by, kdyby nebylo sedm hodin ráno.
Při příjezdu na Mošnov nás kolega hned informoval, že na tomto letišti ještě nebyl od té doby, co bylo rekonstruováno. Musel jsem ho okamžitě trumfnout slovy “Já tu eště nebyl vůbec”. Kolega to kvitoval tím, že to moje je lepší a na toto téma jsme se dále nebavili.
Zkoumání toho, jak funguje letiště a strach, nikoliv ze spadnutí letadla ale z letištních cen mě provázel docela dlouhou dobu. Své jediné české peníze jsem stihl utratit už během čekání na letadlo do Prahy za jednu minerálku.
Když všichni pasažéři vtipně nastoupili do autobusu, který je vezl cca 100 metrů k letadlu, nebyla to první vtipná část celého výletu. Můj první let byl v podstatě velice nudný. Bylo sice fajn, že jsem měl okolí Ostravy jako na dlani ale po několika minutách jsme koukali tak akorát na mraky a občas se letadlo zachvělo. Kdoví čím to bylo, ale spadnout sme nespadli. Po chvíli se letadlo zachvělo o trochu silněji. To se ale kolega sedící za mnou a třepající mou sedačkou snažil mě vylekat. Je sice pravda, že jsem celých 5O minut letu nebyl 2x ve své kůži, ale představoval sem si, že nápor na můj žaludek při vzlétání bude mnohem horší.
Na celém cestování do Tampere bylo ale nejhorší tří hodinové zevlení v pražské letištní hale. 2 hodiny jsme seděli u McDonalda a čekali až skončí snídaňová menu, abychom dostali nějaký normální burger. Následně jsme se přesunuli k odbavování, kde jsem byl donucen se sezout, neboť mé boty mají kovové přesky a tudíž “pípají”. Řekl jsem kontrolorovi, že by to po mě neměl chtít. Opáčil, že když bral tuhle práci, taxi byl vědom, že to je rizikové povolání a když už měl boty v ruce, vypadal že bojuje s reflexem ucpat si nos. Nechcu vidět, jak na tom budou kontroloři při cestě zpět, neboť tady trávím veškeré školení v těchto uzavřených zimních botách.
Co je na celém letu nejblbější je to, že je všude kolem hafo hluk. Když k tomu přidáme občasné klesání, které přecejenom dělá divy s dvěma chicken burgery a jedním baconburgerem, cestování vlakem z Helsinek do Tampere bylo o mnoho pohodlnější. Do hotelu jsme se tedy dostali něco kolem 7 hodiny místního času, což tedy znamená, že jsem cestováním zabil celý den.
Nakonec tedy bydlíme každý v jednom pokojíku, což je pro mě, jako bývalého spořivého studenta docela překvápko. Pokojík je sice malý, ale zato útulný. Když k tomu přidáme širokou postel a 2Mbit internet, tak už si můžu stěžovat pouze na to, že tu nemají příbor (nebo aspoň nůž), když teda nabízí ručník a že jsem si doma zapomněl k notebooku krysku.
Ještě ten večer jsme byli vzati do místní čínské restaurace, kde jsem se přesvědčíl, že ti šikmoocí davají houby fakt do všeho, takže po jídle po mě zůstala na kraji taliře hromádka. Ale naopak čínské pivo nebylo tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Takové ovocné.
Druhý den, když mi budík zazvonil v 6 hodin ráno, poprvé za celou dobu jsem si uvědomil, že jsem tu pracovně a ne na dovolené.
Jinak ženské tu popravdě nejsou nic moc, ikdyž lepší kousky se najít dají. Ale je to jako hledání klamerky v kupce sena. Jop, jehla by pro toto přirovnání byla možná moc malá. Co jsem si ale všiml, tak se tady řídí heslem – čím víc řetězů a železa na sobě, tím více adidas. Došel jsem tedy k tomu, že kdybych s sebou měl nejaký větší magnet, tak jsem tady neodolatelný. Ale vzhledem k množství pěkných slečen sem docela rád, že žádný nemám.
23.34, 11. 3. 2008chalup
Tak davo to sis vyndal ;)